Lidská duše je jako voda:
přichází z nebe,
stoupá k nebi,
a opět padá
na zem
ve věčné proměně.
Johann Wolfgang v. Goethe
Opět přichází období, kdy vzpomínáme na ty, kteří opustili náš život, na ty, kteří byli na tomto světě před námi. Na dálku se spojujeme s jejich dušemi a nasloucháme, zda nám přece jen nejsou nablízku.
Dušičky jsou spojeny se vzpomínkou na naše předky.
Stejně jako má každý strom své neviditelné kořeny v zemi , kterými je s ní spojen, tak i my jsme propojeni se všemi, kteří zde žili daleko před námi a kterým vděčíme za svou existenci.
Každý rok přicházíme na hřbitovy, díváme se a vidíme, jak se hroby pyšní kyticemi chryzantém, cítíme vůni borového jehličí, svíček.... Cítíme přítomnost svých blízkých, kteří už nejsou mezi námi, cítíme jejich letmý dotek, jejich pohlazení...
Jsme přesvědčeni, že jsou s námi, cítí naši duši, podporují nás, protože jsme jejich pokračováním. Mnozí z nás by se rádi spojili s jejich moudrostí a vděčně ji přijali. Zůstává nám však to, co je pro nás v tuto chvíli nejdůležitější, a to je harmonie všech duší. Se vzpomínkami a rozsvícenými světly na hrobech našich blízkých cítíme, jak se do našich často bolavých srdcí, kterým chybí ti, na něž tiše vzpomínáme, tiše vkrádá mír.
Projevme jim tedy svou vděčnost tím, že jim poděkujeme kyticí květů a zapálíme světla a svíčky jako symbol života...
Jednoho dne naši blízcí také položí květiny na naše hroby a vzpomenou na naše duše. Takový je prostě koloběh života. Dušičky jsou také spojeny s nadějí v našich srdcích, že naši blízcí neodešli navždy.
Jsou také spojeny s nejhlubší lidskou touhou, která je v nás zakódována, a tou je prapůvodní touha po nesmrtelnosti...
"Věřím, že když člověk zemře,
jeho duše se vrátí na zem,
nové tělo vytvoří tělo,
nový život z dalšíhoe'er matka dostane dar,
silnější údy a jasnějšího ducha,
stará duše se vydá na cestu."
John Masefield
O tom, jak se v životě člověka projevuje, píše Mgr. Dagmar Machničová a Ing Pavol Machnič www.zdravysvet.sk
